Rukopisy

Sbírka rukopisů Národní knihovny ČR obsahuje asi 15 000 knihovních jednotek. Nejstarší rukopisy pocházejí z doby před naším letopočtem, nejmladší z první poloviny 20. století. Jádrem sbírky jsou kolejní knihovny středověké pražské univerzity, které se později staly součástí knihovny pražské klementinské koleje jezuitů. K nim přistoupilo několik rukopisů z pozdější univerzitní, tzv. nové karolinské knihovny. Tento rukopisný fond byl na konci 18. století rozšířen nejprve o knihovny zrušených českých jezuitských kolejí a také o rukopisy z knihovny Kinských. Na samém konci 18. století přibyly ještě rukopisy z českých klášterů, zrušených za Josefa II. Takto vzniklý fond, rozšířený ještě o další nepočetné přírůstky, byl zpracován na počátku 20. století v tištěných katalozích. V době první republiky byly v rámci velkorysé akviziční politiky získány významné knižní celky, které obsahovaly také rukopisy. Jednalo se o sbírku řeckých papyrů, orientální rukopisy včetně indických na palmových listech, rukopisy pražské lobkowiczké knihovny, Széll-Kubelíkovy knihovny, rukopisy z thun-hohensteinské knihovny v Děčíně a z kláštera benediktnů v Admontě. Část literárního archivu Adalberta Stiftera a kodexy z kláštera v Oseku, resp. formálně také rukopisy z Městské knihovny v Žitavě, byly získány až po druhé světové válce. V poslední době byly pro knihovnu získány nákupem zejména ucelené soubory rukopisů kláštera premonstrátů v Teplé a rukopisů kláštera františkánů v Chebu.

Vznikem rukopisného fondu Národní knihovny je do značné míry dán i jeho obsah: Profilující část fondu tvoří středověké literární kodexy, které vznikly v okruhu pražské univerzity. Obsahují literární díla, dokumentující dobovou učenost a reformní proudy 14. a 15. století. Nechybí mezi nimi práce představitelů české reformace: Jana Husa, Jakoubka ze Stříbra a dalších. Neméně zajímavou a cennou skupinu představují rukopisy vzniklé v českých středověkých klášterech. Připomeňme například opisy nejstarší české lyriky, které se dochovaly díky zájmu Oldřicha Kříže z Telče. Naopak sbírka jezuitik dochovaných v kmenovém fondu je překvapivě chudá, doplněna byla až ze sbírek získaných spolu s pražskou lobkowiczkou knihovnou.

V době jezuitského vedení knihovny tvořily rukopisy samostatné oddělení. Snad ještě v době bibliotekáře Karla Rafaela Ungara (1743–1807), který navrhl nové členění fondu postavené na vědeckém základě, bylo pro rukopisy vytvořeno 18 oddělení. Nyní je sbírka rukopisů rozdělena do 26 číslovaných a 7 samostatných oddělení, a to jednak na základě jazyka, jednak na základě provenience. Na svých původních signaturách uloženy rukopisy z klášterů v Oseku, v Teplé a v Chebu, z knihovny Kinských, sbírka řeckých papyrů, indické rukopisy na palmových listech a část literárního archivu Adalberta Stiftera. Pro zařazení rukopisů do oddělení I–XV, XVI, XVII, respektive i XVIII a XXV je uplatňováno jazykové hledisko (podle toho, který jazyk v rukopisech těchto skupin převažuje). Pro ostatní oddělení, s výjimkou signatury XXIV, je uplatněno hledisko provenience.

Rozdělení rukopisné sbírky do oddělení