Nacisté chtěli vybudovat největší sbírku židovských knih na světě. Čeští historici nyní odhalili, komu patřily. Výstava představí válečný a poválečný osud evropského židovského knižního dědictví.
Vypálené synagogy. Rozbité výlohy židovských obchodů. To jsou známé obrazy nacistické perzekuce Židů. Méně známou kapitolou je budování obrovské sbírky židovských knih, která měla nacistům posloužit k "vědeckému" zdůvodnění jejich rasové ideologie. Během bombardování Berlína převezli více než půl milionu svazků do Sudet. Výstava Ze stínů ke světlu v Národní knihovně ČR, která začíná 4. srpna, poprvé představí výsledky dlouholetého výzkumu českých historiků. Podařilo se jim vypátrat příběhy jednotlivých knih.
Nacisté v roce 1933 demonstrovali svou moc veřejným pálením knih židovských autorů i dalších děl, která označovali za "neněmecká". V letech 1935–1938 se zaměřili na budování institucí, které systematicky shromažďovaly knihy zabavené židovským obcím, synagogám, rabínským seminářům i soukromým knihovnám. Po anšlusu Rakouska a po Křišťálové noci začaly rozsáhlé konfiskace židovských knihoven v okupovaných zemích Evropy. Uloupené knihy putovaly do nacistických výzkumných institucí v Berlíně a Frankfurtu nad Mohanem, kde vznikala největší sbírka judaik na světě, a sídlil tam Institut pro výzkum židovské otázky. Cílem této aktivity nacistů bylo vytvořit knihovnu, která měla sloužit ke studiu judaismu z pohledu nacistické ideologie a přípravě protižidovské propagandy. V roce 1943 během bombardování Berlína a Frankfurtu nacisté převezli více než půl milionu knih do Sudet na zámek Mimoň, Nový Berštejn a Nový Falkenburg a hrad Houska. Vzácné publikace z různých koutů Evropy pak ležely naházené na hromadách v naprosto nevyhovujících podmínkách.
Důležité indicie
Po válce byly knihy postupně sváženy do Prahy. Počátkem 50. let pak pracovníci Národní knihovny ČR pokračovali v jejich katalogizaci. Na výstavě Ze stínů ke světlu se návštěvníci dozví, jaké typy knih nacisté konfiskovali, co s nimi plánovali, ale také zjistí, jak se historikům podařilo určit, odkud jednotlivé svazky pochází. „Dlouhodobě se zaměřujeme na vyhledávání uměleckých děl, která patřila židovské komunitě. Mnohdy je velmi složité zjistit, kdo byl původní majitel, protože nacisté zničili dokumentaci konfiskovaných děl. Na aktuální výstavě ukazujeme, jak probíhal výzkum obří kolekce knih, kde jsme měli naštěstí více indicií. Každé razítko, ex libris, rukopisná poznámka nebo signatura je pro nás důležitá stopa, která nám pomohla identifikovat odkud kniha pochází. A díky tomu víme, že součástí kolekce jsou publikace z Olomouce, Vídně, Budapešti nebo Mnichova říká Jana Jirásková, která vede tým historiků Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války, o.p.s.
Vzácné tisky
Podle Tomáše Foltýna, generálního ředitele Národního knihovny České republiky, byla judaika součástí knižních fondů pražské veřejné universitní knihovny již od jejího založení v roce 1777. „Na aktuální výstavě jsou dva benátské staré tisky – Maimonidovo Mišnej Tora, klasika středověké rabínské literatury, a pietistický spis safedského kabalisty – však reprezentují sbírky, které se do sbírek Národní knihovny dostaly později. Přesněji v dobách tzv. záborů, poválečných svozů obrovských mas literatury zcizených nacisty během 2. světové války anebo jako poslední artefakty připomínající důsledky všeobecné poválečné migrace osob a národnostních čistek. Národní a universitní knihovna se podílela na zajišťování knižního majetku, což v dobách, kdy se „knihy nepočítaly na kusy, ale na bedny, balíky a povozy“ a bylo třeba řešit obnovu společnosti obecně, nebylo jistě jednoduché,“ říká Foltýn.
Symbolický návrat
Jedním z nejvýznamnějších souborů na výstavě jsou svazky z knihovny Rabínského semináře v Budapešti. Nacisté během války zabavili téměř tři tisíce knih této instituce. Většina z nich byla v letech 1988–1989 navrácena zpět do Budapešti. Součástí tehdejší restituce bylo také šestnáct unikátních rukopisů dokumentujících dějiny maďarských a středoevropských židovských komunit. „Restituce kulturních předmětů není jen otázkou jejich fyzického navrácení. Stejně důležité je znovu objevit jejich příběh a vrátit je do historického a kulturního kontextu společenství, jimž původně patřily. Díky výzkumu českých historiků můžeme pochopit nejen mechanismy nacistického rabování židovského kulturního dědictví, ale především poznat osudy komunit, které byly během holokaustu zničeny nebo rozptýleny. Tato aktivita napomáhá obnovovat paměť těchto komunit a vracet do dějin příběhy, které byly na dlouhá desetiletí opomíjeny nebo zcela vymazány,“ říká Balázs Tamási, ředitel knihovny Rabínského semináře – Univerzity židovských studií v Budapešti.