Dílo Speculum sanctorale opsal jediný písař, Bernard Gui, který na konec připojil pozoruhodný kolofon.
Bernard Gui: Speculi sanctoralis pars II.
Národní knihovna ČR, sign. X B 15, fol. 133v konec 14. století
Rukopis obsahuje dílo Speculum sanctorale (Zrcadlo světců, tj. sbírka životů svatých), konkrétně druhou část, která se věnuje Janu Křtiteli, evangelistům, apoštolům a některým učedníkům. Autorem tohoto textu, který mimo jiné sloužil jako zdroj Janu Husovi pro jeho kázání, je francouzský dominikán a inkvizitor Bernard Gui (1261/62-1331).
Celý rukopis je opsán jedním písařem, který na konec připojil pozoruhodný kolofon. Zarazí již jeho první řádek (červeným písmem):
Explicit secunda pars Speculi sanctoralis, anno domini M° CCC°
„Končí se druhá část Zrcadla světců, léta Páně 1300"
Bernard Gui text dokončil v prvních desetiletích 14. století, přičemž tento opis pochází až z jeho poslední třetiny: písař zde tedy pouze nedopsal celý rok, kdy dílo opsal, zároveň ale ani nijak nenaznačil, že by datace měla ještě pokračovat.
Další řádek obsahuje rýmovanou formuli vyjadřující písařovu úlevu nad skončenou prací:
Libro finito scriptor saltat pede leto
„Když je kniha dokončena, písař radostně poskakuje,"
následuje však nesrozumitelná část textu:
sunt michi kanky panky
„nastávají mi kanky panky"
Přestože takový výraz ve středověké latině, češtině ani němčině není doložený, jde pravděpodobně o slovní hříčku založenou na zvukové podobnosti slov lišících se pouze jedním písmenem (dnes např. tůdle nůdle, cimpr campr, techtle mechtle, tzv. paronomázie nebo kalambúr). Slovo „kanky" by snad mohlo být odvozené od německého gang (chůze) a celé sousloví by tak mohlo evokovat pohyb - písařův veselý tanec nebo poskakování.
Jisté to ale vůbec není a podobných nonsensů se ve středověkých písařských kolofonech objevuje překvapivě mnoho. Poslední řádek (opět červeně):
In nomine Domini amen, nos Kazimirus, dei gracia...
„ Ve jménu Páně amen, já, Kazimír, z Boží milosti..."
Tato poslední věta vypadá jako invokace a intitulace listiny a týká se patrně polského krále Kazimíra III. (1333-1370). Těžko ale říci, jakou má zde funkci: na samém konci knihy čtenář očekává konec, ale dostává začátek.
Všechny tři části tohoto kolofonu tak nějakým způsobem narušují očekávání čtenářů.
Na protější straně je zřejmý novověký zásah do středověkého rukopisu: vodoznak je zde obtažen tužkou, aby byl lépe patrný.
