Karel Rafael Ungar (1734 - 1807)
Dějiny Národní knihovny České republiky připomínají řeku, do níž se od založení Univerzity Karlovy v roce 1348 dodnes postupně slévají potůčky a potoky přírůstků z nejrůznějších zdrojů. V její více než 650leté historii, těsně spjaté s dějinami českých historických zemí, byla nejen období poklidná, nevýrazná, často až dosud málo historiky probádaná, ale také období pro další vývoj této instituce klíčová, ba převratná. Takovýmto významným obdobím v dějinách Národní knihovny ČR se stala léta 1777- 1807, kdy od roku 1780 stál v jejím čele vlastenecky smýšlející osvícenský učenec Karel Rafael Ungar.
Abychom pochopili velikost Ungarova díla, musíme se vrátit hlouběji do české historie. V roce 1556 povolal Ferdinand I. do Prahy jezuitský řád, aby vystřídal dominikány a posílil v Čechách katolicismus. Jezuitům byl přikázán v té době již zpustlý klášter u sv. Klimenta, do té doby dominikánský. Jezuité na tomto místě a v jeho okolí vybudovali zhruba od 70. let 16. století do roku 1726 na ploše asi dvou hektarů pražské Klementinum jako komplex církevních a školních budov, konviktů, lékárny, tiskárny a hvězdárny. Klementinum se tak stalo po Pražském hradu druhým nejrozsáhlejším architektonickým areálem v Praze. V něm jezuité mimo jiné vybudovali knihovnu, jejíž fond zřejmě vznikl brzy po jejich příchodu do Čech a poměrně rychle se rozrůstal. Mezníkem v jejím vývoji se stal rok 1622, kdy Univerzita Karlova musela po potlačeném stavovském povstání všechny své dosud rozptýlené fondy kolejních knihoven odevzdat na císařův příkaz do péče jezuitů. Tak byly poprvé knihovní fondy Univerzity Karlovy soustředěny, nikoli však do jediného sálu. K tomu došlo až po dobudování Klementina jako architektonického celku, když byly tyto knihovní fondy v roce 1727 přestěhovány do nově vybudovaného a zařízeného barokního knihovního sálu, který se v této podobě dochoval dodnes.
Jako všechny klášterní knihovny té doby byla i tato klementinská jezuitská knihovna sbírkou uzavřenou, širší veřejnosti téměř nepřístupnou. Tato skutečnost se však v této době osvícenství a racionalismu za vlády Marie Terezie (1740-1780) a Josefa II. (1780-1790) dostala do rozporu s úsilím rozšířit vzdělanost do jiných vrstev společnosti než byly jen více či méně uzavřené řeholní řády a privilegované vrstvy šlechtické a měšťanské. A knihovny přece vždy byly zdrojem vzdělanosti.
Vhodná příležitost vyjmout klementinskou knižní sbírku spolu s četnými ostatními církevními knihovnami z rukou jezuitů a vrátit ji univerzitě a vzdělaným vrstvám společnosti nastala po zrušení jezuitského řádu v roce 1773. Rozhodla o tom pod tlakem doby Marie Terezie, ač sama byla paradoxně jezuity vychována. V době zrušení čítala klementinská sbírka okolo 15 000 svazků. 4 roky poté byla ke klementinské knihovně připojena tzv. nová karolinská knihovna, která od roku 1638 sloužila v pražském Karolinu lékařské a právnické fakultě Univerzity Karlovy. Dvorským dekretem z 6. února 1777 byly pak obě tyto sbírky spojeny v jednu knihovnu podléhající státu. Její knihovní fondy byly pak záhy posíleny sbírkami nejen z dalších zrušených mimopražských jezuitských klášterů, ale i velkolepým darem majorátní knihovny hrabat Kinských.
30. října 1777 pak byla oficiálně otevřena Veřejná c. k. univerzitní knihovna. Šlo o první veřejnou vědeckou knihovnu v českých historických zemích a současně o jednu z nejstarších knihoven tohoto typu v Evropě a na světě. Označení "veřejná" ovšem musíme chápat dobově podmíněně. Ve skutečnosti byla tato knihovna svými knihovními fondy a službami uzpůsobena pouze potřebám učitelů a studentů Univerzity Karlovy a nepočetné vrstvě tehdejších vzdělanců a učenců. Jednalo se zejména o ty, kteří byli soustředěni od roku 1784 v Královské české společnosti nauk. Ta navazovala na činnost ještě starší Soukromé společnosti v Čechách pro rozvoj matematiky, vlasteneckých dějin a přírodních věd.
Knihovna jako státní instituce byla řízena v hlavních směrech své činnosti z Vídně jako hlavního města habsburské monarchie. Její knihovní fond obsahoval při jejím ustanovení jakožto Veřejné c.k. univerzitní knihovny okolo 50 000 svazků.
Karel Rafael Ungar nastoupil do čela této knihovny ve svých 37 letech po určitém provizoriu, kdy se na tomto místě vystřídali František Josef hrabě Kinský a po něm hrabě Věžník, v říjnu roku 1780. Ungar zastával vedoucí pozici v knihovně až do své smrti v roce 1807, tedy po dobu 27 let.
Ungar byl česky vlastenecky smýšlející Němec původem ze Žatce. Od svých 15 let byl členem premonstrátského řádu. Vystudoval filosofii a teologii v Arcibiskupské koleji v Praze, v roce 1768 dosáhl doktorátu filosofie, v roce 1770 byl vysvěcen na kněze. Když nastoupil do klementinské knihovny, měl již zkušenosti se správou řádové knihovny premonstrátského strahovského kláštera, o kterou pečoval spolu se sbírkou mincí dva roky. Byl to člověk vzdělaný, plný energie a vytrvalosti. Jeho členství v zednářských lóžích ho údajně vedlo k tomu, že v roce l788 premonstrátský řád opustil.
Ungar byl především univerzitním učitelem, který byl jako jeden z předních představitelů osvícenského myšlení dosazován i do akademických funkcí. V letech 1776-1780 se stal třikrát děkanem teologické fakulty, která stále ještě zaujímala nejvýznamnější místo mezi fakultami univerzity. V letech 1789-1790 se dokonce stal rektorem Univerzity Karlovy.
Ungar byl také činný v již zmíněné učené společnost, předchůdkyně dnešní Akademie věd ČR. V roce 1790 ho císař jmenoval za zásluhy o pedagogickou, vědeckou a knihovnickou činnost císařským radou.
Jakými významnými činy se K. R. Ungar zapsal do dějiny Národní knihovny ČR?
Už další rok po jeho nástupu do čela nově ustanovené Veřejné c. k. univerzitní knihovny se viditelně projevily důsledky jedné z josefinských reforem - rušení těch klášterů v Čechách, které se nestaraly o rozvoj věd nebo nepečovaly o nemocné. Došlo ke svozu knih z těchto klášterů, v tomto případě do pražského Klementina. A jak už to v takových převratných dobách bývá, bylo to počínání dosti chaotické a ke knižním pokladům z českých klášterů ne vždy dost šetrné. Mnoho knih z těchto svozů se ztratilo, mnoho ohlášených svozů ani na místo určení nedorazilo. Nicméně díky tomu, že se Ungar se svými spolupracovníky záhy pustil do zpracování knih, které se zachránily, dosáhlo se v budování knihovny nesporných úspěchů. V době Ungarovy správy knihovny ve funkci prvního bibliotekáře vzrostl její knihovní fond trojnásobně na cca 147 000 svazků. Zatímco se v roce 1795 se půjčilo denně 100 i více knih, v roce 1801 přicházelo denně až 300 čtenářů, kteří si vypůjčili 400 - 500 knih. V tom pražská klementinská knihovna prý dokonce předčila i vídeňskou Dvorní knihovnu, která měla pražské sloužit jako vzor. Věcné uspořádání knih a jejich uložení do 54 oddělení podle vídeňské Rautenstrauchovy instrukce se uchovalo až do poloviny 20. století.
O Ungarově neobyčejné píli svědčí mimo jiné to, že se svým jediným spolupracovníkem prohlédl a zpracoval v průběhu několika let přes 100 000 knih.
Jako správce knihovny projevil Ungar své české vlastenecké smýšlení. Když dnes vstoupíme do barokního sálu Národní knihovny ČR, zaujme nás na čelní galerii nápis Bibliotheca Nationalis. Musíme si uvědomit, že v tehdejších fondech klementinské knihovny převládala cizojazyčná literatura, obroda české zejména odborné a vědecké literatury byla tehdy ještě na samotném počátku. A právě v tomto bohemikálním fondu Ungar soustředil podle vlastních slov díla všech rozených Čechů a Moravanů, v jakékoli řeči napsaná, díla cizinců, kteří bydleli v Čechách nebo česky psali. Ungar shromáždil na 2000 starých českých tisků a pracoval na jejich katalogu. Tím si Ungar vysloužil chválu a úctu tehdejší ještě nepočetné vrstvy české vlastenecké společnosti.
V roce 1782 Ungar podal návrh, jenž byl kladně přijat Josefem II., aby všechny výtisky Koniášova Klíče byly odebrány venkovským farám a odevzdány Veřejné c. k. univerzitní knihovně.
Z bohaté Ungarovy publikační činnosti připomeňme jeho německy psanou studii "Versuch einer Geschichte der Bibliotheken in Böhmen" (Pokus o sepsání dějin knihoven v Čechách) z roku 1776, která byla publikována v Abhandlungen der böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften zu Prag auf das Jahr 1785, 2.Teil, Prag 1786.
Ungar byl přísný a náročný nejen k sobě, ale i ke svým podřízeným. Požadoval plnění jejich služebních povinností, které tehdy byly vymezovány instrukcemi. K jejich plnění se pracovníci knihovny zavazovali služební přísahou. Jak od skriptorů, tak i od knihovních sluhů Ungar vyžadoval znalosti jazykové, literární, knihovnické a pochopitelně v době, kdy se vše psalo ručně, také úhledný rukopis. Zavedl sobotní tzv. konference. Byl to jakýsi druh dalšího sebevzdělávání, na nichž se za jeho účasti probíraly aktuální knihovnické a bibliografické otázky. K tomu docházelo v době, kdy žádné knihovnické kurzy či dokonce odborné knihovnické školy neexistovaly.
K trojnásobnému navýšení knihovních fondů ovšem Ungar potřeboval i větší prostory. Původní jezuitský barokní sál tomuto rostoucímu knihovnímu fondů a rozvoji služeb nestačil. Ungar v době svého působení získal v prostorách klementinského areálu mimo jiné i přestavbou další prostory pro uložení fondů a pro účely studia jejích návštěvníků.
I když pražská Veřejná c. k. univerzitní knihovna byla organizována podle zásad, které byly formulovány tehdejším významným knihovníkem Dvorní knihovny ve Vídni Michaelem Denisem, Ungar jí ve specifických pražských podmínkách vtiskl její vlastní tvář v duchu osvícenství a prosazujícího se českého národního obrození. Specifické české zájmy musel často hájit proti Vídni. Vyvedl knihovnu z chaosu, který byl způsoben zejména zmatky kolem svozů a vybudoval z ní dobře uspořádaný a svému účelu sloužící organizmus. Dal jí jasnou perspektivu dalšího vývoje. Zásluhou Ungarovou se stala po Dvorní knihovně ve Vídni a univerzitní knihovně v německém Göttingen svou velikostí a hodnotou svého knihovního fondu jednou z nejproslulejších knihoven v tehdejší Střední Evropě. Karel Rafael Ungar byl jednou z velkých osobností, které zažehly jiskru vzkříšení české vědy a kultury.
Jiří Cejpek
Zdroj: Bulletin SKIP 1/2004, skip.nkp.cz/Bulletin/Bull04_110.htm
