BULLETIN
SKIP

4
2002

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

Klíče

Výročí jsou událostí veskrze slavnostní v životě jedince i organizace. Jsou příležitostí zavzpomínat, bilancovat, plánovat budoucnost a také příležitostí dát o sobě vědět.
Trojnásob krásná výročí se spojila v roce 2002 v Knihovně Jiřího Mahena v Brně. 20. listopadu uplynulo 80 let od otevření Veřejné knihovny města Brna, 12. prosince si připomínáme 120. výročí narození Jiřího Mahena, a o den dříve 10. výročí založení Mahenova památníku. To si přece zaslouží napsat něco důstojného, duchaplného, neotřelého. Ale jak na to? Na téma Jiří Mahen, Knihovna Jiřího Mahena i Mahenův památník vzešlo z pera odborníků již mnohé. Jak tato výročí elegantně spojit v ucelený svazeček skvělých vět ?
Zamyšleně koukám z okna až mi hlavou bleskne myšlenka. Klíče! To je to pravé, co pro mne všechny tři události spojuje.
V červenci 1991 zemřela manželka Jiřího Mahena paní Karla Mahenová. Ve své poslední vůli zakotvila přání, aby v domě, kde žili, vznikla půjčovna pro veřejnost a byla připomínána Mahenova památka. Před knihovnu tak byl postaven radostný avšak nikterak snadný úkol naplnit toto přání. Po řadě jednání s úřady se nakonec vše podařilo a my mohli do vilky poprvé vstoupit. Byla tichá a smutná. S úctou jsme převzali inventář Mahenovy pracovny, prozkoumali půdu plnou dávno odložených a nepotřebných věcí, sešli do sklepa a vrátili se do přízemí. Tam stál starý kuchyňský stůl. Ze zvědavosti jsem otevřela jeho zásuvku a mezi zašlými účty nahmátla svazek staromódních klíčů. Nikomu již nechyběly a možná dveře či věci, ke kterým klíče byly, již dávno neexistovaly. Pravděpodobně by tehdy skončily spolu s jinými nepotřebnostmi v popelnici ...
Stále je však mám. Celých deset let ožívají v mé fantazii a provází každý pracovní den. Tím nejmenším možná Mahen denně otvíral po návratu domů poštovní schránku. Ten prostřední se dvěma zuby byl jistě od tajné zásuvky pracovního stolu. Nebo byl od pokladny v knihovně? Další se pak mohly hodit k zahradní brance a domovním dveřím, kterými se po rušném dnu vracel do klidu své pracovny psát odborná pojednání o svém nejen koníčku - rybách. Anebo možná byly ke dveřím, kterými Mahen vstupoval do knihovny a které poprvé otevřel veřejnosti 20. listopadu 1922.
Samozřejmě, je to jen fantazie. Jisté však je, že díky těmto klíčům není pro mne Mahen jen slovníkovým pojmem. Ač narozen před 120 lety, je stále nablízku a svým kritickým okem bedlivě sleduje naše dnešní snažení. Možná by nám mnohdy rád s temperamentem sobě vlastním jadrně vyčinil, stejně tak ale věřím, že by i pro mnoho věcí pochválil. Myslím, že by se mu líbilo, že jeho vilka na Mahenově ulici ožívá dětmi i dospělými, kteří si sem přijdou najít třeba i v neděli tu svou knihu a v létě posedět s novinami na zahradní lavičce, kde i on sedával. A místo původní půdy se dnes v útulném podkroví pravidelně setkávají milovníci literatury a umění vůbec. Věřím, že by byl spokojen i se současnou podobou celé knihovny v mnohém tak odlišné a přece ve svém základním poslání stále stejné. Být zde pro lidi, pomáhat jim prostřednictvím kulturního a myšlenkového bohatství uloženého v knihách, časopisech a dnes také elektronických bázích a Internetu utvářet si samostatný svobodný názor na svět, čerpat v nich zábavu i poučení.
A klíče dál tiše žijí své dny v zásuvce mého pracovního stolu v knihovně, pro kterou Jiří Mahen jako její první ředitel a knihovník s neutuchající energií vybojovával vše potřebné. Jsou zároveň výzvou, abychom ani my neslevovali ze svých představ o knihovně pro město.

Libuše Nivnická

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0