Joseph Haydn poprvé přistoupil ke komponování symfonií ve službách hraběte Morzina, sídlícího v Lukavici u Plzně. Oxfordská symfonie však představuje už jeho tvůrčí vrchol. Autorem dobové úpravy je Josef Triebensee (nar. 1772 v Třeboni, zemř. 1846 v Praze). V mládí hrál ve Vídni jako druhý hobojista premiéru Mozartovy Kouzelné flétny za řízení autora. Roku 1816 přišel Triebensee do Prahy a nastoupil po C. M. von Weberovi do čela Stavovského divadla. Byl dirigentem prvního českého operního představení roku 1823. Jeho nástupcem se stal Fr. Škroup.
Wolfgang Amadeus Mozart je spojován s Prahou hlavně díky operám Figarova svatba a Don Giovanni. Mezi českými skladateli měl mnoho osobních přátel, např. J. Myslivečka, J. Fialu, Fr. X. Duška či J. Venta. Klementinum, kde bude proveden první koncert pro seniory, patří k jednomu z míst Mozartova pobytu v Praze. Zde se uskutečnila výstava k dvoustému výročí premiéry Dona Giovanniho v Praze a je tu také umístěn nejstarší mozartovský hudební památník na světě.
Ludwig van Beethoven vytvořil První symfonii C-dur plně v duchu Haydnových děl. Autorem přepisu pro dechové nástroje je skladatel a hráč na lesní roh Wouter Hutschenruijter (1796-1878). Aranže tohoto druhu ve své době nepředstavovaly svévolný akt, většinou byly plně podporovány samotnými autory. Beethovenova tvorba je spjata s českou knížecí rodinou Lobkowiczu. Ti mu vypláceli doživotní rentu, ačkoli vztahy dalších potomků byly už spíš formální.
Jiří Družecký (nar. 1745 v Jemníkách u Kladna, zemř. 1819 v Budapešti) se učil hrát na hoboj, v r. 1760 vstoupil do armády a třináct let v ní působil jako hudebník i dirigent. Narukoval k 50. pěšímu pluku, táhl s ním z Chebu přes Vídeň, Enns, Linec a Branuau zpět do Lince. Zde zůstal po skončení vojenské služby, začal komponovat, působil jako dirigent a organizátor hudebního života. Zpráv o jeho životě je velice málo. Další pochází z r. 1783, kdy ve Vídni vstoupil do Tonkünstler Societät (Spoleenosti hudebních umilcu). Od r. 1786 byl ve službách knížete Grassalkoviee a určitý čas působil i v Bratislavě. Poté vstoupil do služeb knížete Batthyanyho, s nímž odcestoval do Budapešti. Po jeho smrti se stal kapelníkem a hudebním intendantem arcivévody Josefa Jana. Družeckého dechové partity byly svého času velmi oblíbeny, nasvědčují tomu četné opisy v Praze, Brně, Kroměříži, Vídni, Budapešti i jinde. Vedle kompozice se věnoval úpravám cizích děl pro harmonie. K obvyklému obsazení dechového souboru v některých dílech zdařile připojil nástroje lidové (tzv. dětské): křepel, křepelku, kukačku, violino piccollo, vrkačku, kafku (klepačku), rolničky, tamburínu aj. Jen pro dechové nástroje vytvořil Družecký kolem 150 skladeb. Parthia in Dis e. 3 pochází ze sbírky Jana Josefa Pachty.
Václav Riedlbauch (nar. 1947 v Dýšini u Plzni) patří k významným tvůrčím osobnostem české střední skladatelské generace. Tři z jeho sourozenců se stali profesionálními hudebníky, další malířem. Riedlbauchovo kompoziční vyjadřování je opřeno o hlubokou znalost specifiky jednotlivých nástrojů a s ní spjatou konkrétní hudební představivostí. Snahu o pečlivost kompozice dokládá i fakt, že dílo Concerti e trenodie autor ještě po dvaceti letech zrevidoval. Působí jako pedagog na katedře skladby Akademie múzických umění v Praze, pod jeho vedením také vzniká skladba tamního posluchače Martina Hyblera pro tento cyklus koncertu.
František Xaver Brixi (nar. 1732 v Praze, zemř. 1771 tamtéž) studoval na piaristickém gymnáziu v Kosmonosích, kde se dostal do vyspilého pozdni barokního hudebního prostoedí. Po studiích se nuzně živil jako varhaník u sv. Havla na Starém Městě, a patrně i u sv. Mikuláše na Malé Straně. Od r. 1759 do smrti byl kapelníkem při metropolitním Chrámu sv. Víta na Hradčanech. Ve vývoji české hudby představuje důležitý skladatelský zjev, je významný představitel českého hudebního předklasicismu. Svým dílem připravil půdu k nástupu českého hudebního klasicismu. Právem bývá označován za předchůdce Mozarta. V jeho melodickém myšlení nalézáme prvky, které se později staly významnými znaky mozartovské hudební mluvy. Tím si také lze vysvětlit, proč byly Mozartovy skladby, zejména opery, přijaty v Praze tak nadšeně: byly blízké zdejšímu lidovému cítění.
Václav Vincenc Mašek (nar. 1755 ve Zvíkovci u Zbiroha, zemř. 1831 v Praze) se učil na klavír u F. X. Duška a skladbě u J. Segera (ten byl učitelem též J. Koželuha, J. Myslivečka, V. Pichla, J. K. Kuchaře aj.). Mašek byl významná pražská hudební osobnost, vynikl jako skladatel, kapelník, hudební pedagog, nakladatel, klavírista, varhaník a virtuos na skleninou harmoniku. Po skončení klavíristické dráhy řídil 37 let kůr u sv. Mikuláše na Malé Straně.
Josef Fiala (nar.
1748 v Lochovicích u Berouna, zemř. 1816 v Donaueschingenu) byl skladatel, hobojista,
violoncellista a gambista. Hrát začal v rodišti v kapele hraběnky Netolické, která
mu poskytla hudební vzdělání v Praze. Brzy však utekl z poddanství do Regensburku,
kde koncertoval. V r. 1774 nastoupil jako hobojista Öttingen-Wallersteiské kapely v
Bavorsku. Pro Fialu byl významný rok 1777, kdy pobýval v Mnichově. Zde se setkal s
Mozartem, který vyslechl jeho dechové partie a v dopise otci se pochvalně zmínil o
kvalitách těchto skladeb. O rok později nastoupil Fiala jako hobojista arcibiskupské
kapely v Salcburku a Leopold Mozart mu zajistil bydlení v ulici Getreide Gasse, v rodném
bytě W. A. Mozarta. V dalších letech cestoval do Vídni, krátký čas působil v
Petrohradě, navštívil Moskvu, a poté se až do své smrti usadil ve službách
knížete Fürstenberka v Donaueschingenu.
U příležitosti 250. výročí Fialova narození uspořádal klarinetista souboru HMP M.
Richter v místě autorova rodiště vzpomínkový koncert z jeho děl.
František Vincenc Kramář (nar. 1759 v Kamenici u Třebíče, zemř. 1831 ve Vídni) patřil k nejúspěšnějším českým skladatelům přelomu 18. a 19. století, žijícím v zahraničí. Ve světě je znám pod jménem Krommer. První hudební vzdělání získal u svého strýce, známého hudebníka Antona Kramáře v Tuřanech u Brna. Učil se hře na housle a varhany. Odešel do Vídně, navštívil Maďarsko a ve Vídni nastoupil jako koncertní mistr kapely hraběte Grassalkoviče. Po smrti L. Koželuha se stal skladatelem a kapelníkem dvorní komorní kapely. Jeho skladby pro dechové nástroje jsou v mnohém objevné, nejsou to pouhé kasace a serenády, nýbrž jakési komorní symfonie. Právě Kramářova díla vzbuzují při koncertech dechových sdružení největší zájem a pozornost. Přestože jich napsal více než čtyřicet, vždy je posluchač překvapen novou invencí, rytmickou originalitou a osobitostí. Řekneme-li "dechová harmonie", druhé slovo musí být "Kramář". Zřejmě proto najdeme jeho skladby pro dechové nástroje v mnoha evropských archivech v opisech, vydáních nebo i v úpravách pro menší nástrojová obsazení.
Další část novoročního koncertu tvoří díla českých klasiků v novodobé úpravě pro dechovou harmonii od známého pražského hudebníka, aranžéra a někdejšího pracovníka Československého rozhlasu Štěpána Charváta. Tato přepracování zazní v koncertní premiéře.
Viktor Kalabis (nar. 1923 v Červeném Kostelci) studoval současně na Akademii múzických umění a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (obory hudební věda a filozofie). V letech 1953 - 1972 působil jako redaktor a hudební režisér Československého rozhlasu v Praze. Od r. 1972 se věnuje výlučně komponování. Mnohé jeho skladby byly napsány na objednávku, např. pro Českou filharmonii, Staatskapelle Dresden, Gächinger Kantorei, Josefa Suka a pro jeho manželku Zuzanu Růžičkovou. Videozáznam baletu Dva světy získal v USA roku 1993 cenu Parents Choice Award.
Ján Nepomuk Hummel (nar. 1778 v Bratislavi, zemo. 1837 ve Výmaru) se zaeal seznamovat s hudbou u otce, kapelníka orchestru bratislavského divadla. Od svých sedmi do devíti let studoval hudbu ve Vídni u Mozarta, který byl jeho talentem tak nadšen, že ho nejen vyučoval zdarma, ale poskytl mu i stravu a bydlení u sebe doma. Hummmel byl vynikající klavírista a stal se zakladatelem tzv. brilantního slohu. Od deseti let podnikal koncertní cesty po evropských městech. Vystupoval v Čechách, na Moravě, v Německu, Anglii a Holandsku. V r. 1804 nastoupil jako dirigent u knížete Esterházyho na uvolněné místo po J. Haydnovi. Dále působil ve Stuttgartu a r. 1819 se stal dvorním kapelníkem ve Výmaru. Nadále podnikal koncertní turné, ta větší směřovala do Ruska a Anglie. Na získání finančních prostředků pro jeho pomník přijeli do Bratislavy účinkovat přední světoví umělci: Fr. Liszt, A. Rubinstein, H. Bülow aj.
Když princezna Marie Terezie ze Schwarzenbergu poipravovala ve Vídni hudební akademii, museli jí vypomoci najatí hudebníci. Asi i proto byli v krátké době přijati noví hráči, mezi nimi také Jan Vent. Tím vznikla slavná Schwarzenberská dechová harmonie, jejíž členové se honosili titulem Knížecí komorní hudebník. Díky schopnému a iniciativnímu Ventovi bylo členům souboru dovoleno vystupovat na císařských i jiných koncertech. K zakládajícím členům patřil i Jiří Triebensee. Přestože oba hudebníci měli pro svou práci na tu dobu nevídané podmínky (zvýšení platu, v případě úmrtí renta pro rodinu, nový nástroj), oba odešli do císařské kapely. Jan Vent však spolupracoval s knížecí harmonií nadále, viz prohlášení: Protože vládnoucí kníže Schwarzenberg vyjádřil svou úplnou spokojenost se skladbami, které Vent dosud dodal (...) za roční odměnu sto zlatých (...) dodá pro dechovou harmonii ročně šest skladeb. Dva dny nato byla ústřední knížecí pokladna vyzvána, aby počínaje 1. 1. 1784 vyplácela Ventovi plat. V průběhu dějin lze v písemných pramenech nalézt řadu dokladů, jak Schwarzenbergové pomáhali umělcům. Zmínka je např. o tom, jak kníže od hudebníka odkoupil uniformu, kterou předtím sám zaplatil. Nástroje se pořizovaly všem členům komorního souboru, někdy i příležitostně vypomáhajícím, a při odchodu z knížecích služeb je šlechtic od hudebníka opět koupil. Koncert ze Schwarzenberského archivu představuje ukázku repertoáru harmonií v jejich největším rozkvětu. Není bez zajímavosti, že úpravy nejslavnějších árií se používaly spíš než ke koncertním účelům jako tzv. Tafelmusik - hudba ke stolu.
Slavomír Hořínka (nar. 1980 ve Valašském Meziříčí) se věnuje hudbě od útlého dětství. Začal studiem klavíru a houslí, v r. 1989 připojil i skladbu. Ve studiu houslí pokračoval na Konzervatoři v Pardubicích. Zároveň docházel na konzultace k M. Raichlovi, jenž zde pedagogicky působil a připravil ho k přijímacím zkouškám na Akademii múzických umění, kterou nyní studuje ve třídě prof. I. Kurze.
Josef Mysliveček (nar. 1737 v Praze, zemř. 1771 v Římě) byl syn mlynáře, nájemce Sovových mlýnu v Praze. Vedle učení mlynářskému řemeslu, začal komponovat a hrál na housle. Po prvních úspěších doma odjel v r. 1763 do Itálie, kde ho opera Bellerofonte ke královým narozeninám rázem proslavila po celé zemi. Libreto dokázal zhudebnit za jediný měsíc. Tamním lidem působilo potíže vyslovit jeho jméno, a tak dostal přezdívku Il divino Boemo (Božský Čech). V r. 1770 se poprvé setkal v Bologni s Mozartem a od té doby s ním a jeho rodinou udržoval přátelské styky. Mozart si Myslivečka vysoce vážil. Byl nejen jeho předchůdcem, ale i vzorem, a stal se pramenem jeho hudební mluvy. Ačkoli se na Myslivečka v době jeho největší slávy skládaly sonety, přišly neúspěchy v La Scalle a Římě, které ho zničily duševně i tělesně. Po rozmařilém životi upadl do dluhů, nouze a do nevyléčitelné choroby. Zemřel opuštěn.
Martin Hybler (nar. 1977 v Turnově) se nejprve začal učit hře na housle. Na klavír ho vyučoval jeho dědeček Vl. Hybler. V devíti letech vznikaly první skladbičky inspirované Smetanou a Dvořákem. Na Konzervatoři v Praze studoval skladbu u prof. B. Řehoře a věnoval se též dirigování. Absolventská práce Tři reminiscence byla v r. 1999 oceněna druhou cenou ve skladatelské soutěži mladých autorů Generace. Skladba Vzpomínání (pocta Z. Fibichovi) zazněla v premiéře 28. 5. 2000 na hudebním festivalu Pražské jaro 2000.
Leopold Koželuh (nar. 1747 ve Velvarech, zemo. 1818 ve Vídni) se učil hudbě u svého bratrance F. X. Duška. V r. 1778 vzbudil ve Vídni pozornost kantátou na smrt Marie Terezie a získal oblibu u dvora. Josef II. mu svěřil výuku arcivévodkyně Alžbity, pozdější první ženy Františka II.. Tím měl Koželuh zajištěnu další existenci, neboť nejvyšší šlechta pochopitelně jevila zájem o učitele z tak významného prostředí. V literatuře je často vzpomínána rozepře a rivalita mezi ním a Mozartem. Pravda je, že Koželuh byl první, kdo ve svém nakladatelství začal vydávat úplný klavírní výtah Kouzelné flétny. V r. 1792 si podal žádost o přijetí do dvorních služeb. Ta narazila na odpor prvního dvorního kapelníka Salieriho. Přesto byl Koželuh téhož roku jmenován komorním kapelníkem a dvorním skladatelem.
Vojtěch Jírovec (nar. 1763 v Českých Budějovicích, zemř. 1850 ve Vídni) vstoupil pro nedostatek finančních prostředků v mládí do šlechtických služeb a osvědčil se jako velice schopný diplomatický úředník. První skladby pro dechové nástroje psal již za dob studií filozofie a práva v Praze. Jeho harmonie z archivu Kinských mají stejnou úroveň jako vynikající skladby Kramářovy. Složil 26 oper a množství symfonické, církevní a komorní hudby. V letech 1804-1827 byl ve Vídni kapelníkem dvorních divadel. Jeho velkým příznivcem byl Ferdinand Lobkowicz.
Antonín Vranický (nar. 1761 v Nové Říši na Moravě, zemř. 1820 ve Vídni) v mládí odešel do Vídni za bratrem Pavlem (který zde působil jako ředitel dvorního operního orchestru) a v hudbě se zdokonaloval u Haydna a Mozarta. V r. 1794 vstoupil do služeb Lobkowiczů. Z jeho skladeb pro dechovou harmonii vyniká řada pochodů a hudba k jezdeckému baletu Musik zum Karossel.
Poslední koncert ukazuje na repertoárovou odlišnost harmonie v první polovině 19. století. V Lobkowiczké sbírce najdeme již skladby patřící k novému slohu - romantismu. Roudnická Lobkowiczká sbírka je jedna z největších sbírek českého a středoevropského umění od doby renesance do konce 30. let 20. století. Nyní je zpřístupněna na zámku v Nelahozevsi. Kromě doživotní renty, kterou Lobkowiczové podporovali Beethovena, existuje další méně známý fakt o jejich mecenášství: když byl Luigi Bassi (první Don Giovanni) stižen vážnou hlasovou indispozicí, ujali se ho právě Lobkowiczové.
Jan Chalupecký (nar. 1967 v Praze) je absolvent Konzervatoře v Praze v oboru violoncello. V r. 1991 začal působit jako dirigent Komorní opery Praha a v letech 1992-1997 a 1999 též spolupracoval na letních stagionách ve Stavovském divadle. V r. 1994 byl přijat dirigentem Z. Košlerem jako asistent do Národního divadla v Praze, kde působí jako dirigent dodnes. V letech 1997-1999 byl též šéfdirigentem Plzeňské filharmonie.
Richard Hein (nar. 1966 ve Vítkově na Moravě) ve dvou letech s rodinou přesídlil do Německa. Po ukončení gymnázia v Singenu studoval hudbu na vysoké škole v rakouském Grassu u prof. M. Horvata. Od svých třiadvaceti let spolupracoval s rozhlasovou stanicí ORF, studoval a navštěvoval mistrovské kursy v Göttingenu, Assisi a Římě. Spolupracoval se Slovinskou filharmonií a řídil janovskou Orchestra Filarmonica Giovanile. Od r. 1997 je dirigentem Státní opery Praha.
Jakub Hrůša (nar. 1981 v Brně) se během studia gymnázia stal žákem profesora dirigování E. Holiše na brněnské konzervatoři. Dirigoval Symfonický orchestr železničářů a Komorní dechovou harmonii v Brně, kde působí jako dirigent Symfonického orchestru Základních uměleckých škol. Od r. 1999 studuje dirigování na Akademii múzických umění v Praze ve třídě prof. R. Elišky. V mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro 2000 v oboru dirigování obdržel čestné uznání poroty jako nejlepší český kandidát.
Tomáš Netopil vystudoval housle na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži, kde začal i s dirigováním. Od r. 1996 je posluchačem Akademie múzických umění v Praze pod vedením J. Bělohlávka a F. Vajnara. Je členem Talichova komorního orchestru. Od r. 1997 je též hlavním dirigentem Filharmonického orchestru České Budějovice. V září 2000 nastoupí dvouleté diplomové studium na Královské Akademii ve Stockholmu pod vedením prof. Jin Wanga.